Klasifikace prostor podle stupně nebezpečí požáru a výbuchu, stanovení kategorie prostor

Protipožární opatření stanovená při projektování staveb a instalací závisí především na nebezpečí požáru nebo výbuchu výrobních zařízení a jednotlivých prostor v nich umístěných. Prostory a budovy jako celek jsou rozděleny podle stupně nebezpečí požáru nebo výbuchu do pěti kategorií v souladu s ONTP-24.

Kategorie A – jedná se o místnosti, ve kterých se používají hořlavé kapaliny s bodem vzplanutí par 28oC nebo nižším nebo hořlavé plyny v takovém množství, že mohou se vzduchem vytvořit výbušnou směs, jejíž výbuch vytvoří tlak větší než 5 kPa (např. například sklady benzínu).

Kategorie B – jedná se o místnosti, ve kterých se uvolňují hořlavá vlákna nebo prach, který se suspenduje, a dále hořlavé kapaliny s bodem vzplanutí par vyšším než 28oC v takovém množství, že směs, kterou tvoří se vzduchem při výbuchu, může vytvořit tlak více než 5 kPa (přípravny senné mouky, vyrážecí a mlecí oddělení mlýnů a šrotoven, mazutové provozy elektráren a kotelen).

Kategorie B – jedná se o provozovny, ve kterých se zpracovávají nebo skladují pevné hořlavé látky, včetně těch, které uvolňují prach nebo vlákna neschopná vytvořit se vzduchem výbušné směsi, jakož i hořlavé kapaliny (pily, truhlárny a výkrmny; prodejny primárního suchého zpracování lnu, bavlny, oddělení čištění obilí mlýnů, sklady paliv a maziv bez benzínu; rozvaděče nebo rozvodny s transformátory).

Kategorie G – jedná se o místnosti, ve kterých se spaluje palivo včetně plynu, nebo se zpracovávají nehořlavé látky v horkém, horkém nebo roztaveném stavu (kotelny, kovárny, strojovny dieselových elektráren).

Kategorie D – jedná se o prostory, ve kterých jsou nehořlavé látky prakticky v chladném stavu (čerpací závlahové stanice; skleníky, kromě plynem vytápěných, dílny na zpracování zeleniny, mléka, ryb, masa).

Kategorie výrobních zařízení podle požárního nebezpečí do značné míry určují požadavky na projekční a plánovací řešení budov a staveb, jakož i další otázky zajištění požární a výbuchové bezpečnosti. Odpovídají technologickým konstrukčním normám nebo zvláštním seznamům schváleným ministerstvy (odbory). Vodítkem k tomu mohou být „Směrnice pro stanovení kategorie výrobních zařízení podle nebezpečí výbuchu, výbuchu a požáru“ (SN 463-74) a „Metodika pro kategorizaci zařízení chemického průmyslu podle nebezpečí výbuchu, výbuchu a požáru“.

Podmínky pro vznik požáru v budovách a konstrukcích jsou do značné míry dány stupněm jejich požární odolnosti (schopnost budovy nebo stavby jako celku odolávat zničení při požáru). Budovy a stavby jsou rozděleny do pěti úrovní podle jejich požární odolnosti (I, II, III, IV a V). Stupeň požární odolnosti stavby (stavby) závisí na hořlavosti a požární odolnosti hlavních stavebních konstrukcí a na šíření požáru těmito konstrukcemi.

Podle hořlavosti se stavební konstrukce dělí na nehořlavé, těžko hořlavé a hořlavé. Nehořlavé konstrukce jsou vyrobeny z nehořlavých materiálů, těžko hořlavé jsou vyrobeny z těžko hořlavých nebo hořlavých materiálů chráněných před ohněm a vysokými teplotami nehořlavými materiály (například požární dveře vyrobené ze dřeva a pokryté eternitem a střešní krytinou).

Požární odolnost stavebních konstrukcí je charakterizována jejich mezí požární odolnosti, kterou se rozumí doba v hodinách, po které ztrácejí svou únosnost nebo uzavírací schopnost, tj. nemohou plnit své běžné provozní funkce.

Ztráta únosnosti znamená zhroucení konstrukce.

Ztráta stínící schopnosti – zahřátí konstrukce při požáru na teploty, jejichž překročení může způsobit samovznícení látek nacházejících se v přilehlých místnostech nebo vznik průchozích trhlin nebo otvorů v konstrukci, kterými mohou zplodiny hoření pronikat do sousedních místností.

Meze požární odolnosti konstrukcí se určuje empiricky.

Za tímto účelem se vzorek konstrukce v životní velikosti umístí do speciální pece a současně se vystaví požadovanému zatížení.

Za mez požární odolnosti se považuje doba od zahájení zkoušky do objevení se jedné ze známek ztráty únosnosti nebo těsnosti. Maximální zahřátí konstrukce je zvýšení teploty na nevytápěném povrchu v průměru o více než 140oC nebo v kterémkoli místě povrchu o více než 180oC oproti teplotě konstrukce před zkouškou, nebo o více než 220oC bez ohledu na teplotu konstrukce před zkouškou.

Nejnižší limit požární odolnosti mají nechráněné kovové konstrukce, nejvyšší naopak železobetonové konstrukce.

Požadovaný stupeň požární odolnosti průmyslových budov průmyslových podniků závisí na požárním nebezpečí výrobních zařízení v nich umístěných, na ploše podlahy mezi požárními stěnami a na počtu podlaží budovy. Požadovaný stupeň požární odolnosti musí odpovídat skutečnému stupni požární odolnosti, který je stanoven podle tabulek SNiP P-2-80, které obsahují informace o mezích požární odolnosti stavebních konstrukcí a mezích šíření požáru jimi.

Například hlavní části staveb stupně požární odolnosti I a II jsou ohnivzdorné a liší se pouze limity požární odolnosti stavebních konstrukcí. V objektech I. stupně není šíření požáru podél hlavních stavebních konstrukcí povoleno vůbec a v objektech II. stupně je povolena maximální hranice šíření požáru 40 cm pouze pro vnitřní nosné stěny (příčky). Hlavní části budov V. stupně jsou hořlavé.

Limity požární odolnosti a šíření požáru pro ně nejsou normované.