Jak přijmout sebe a své tělo po porodu? Příběhy tří žen – peer konzultantek „Právo na zázrak“ – Charitativní nadace na pomoc předčasně narozeným dětem „Právo na zázrak“

Téma předčasného porodu je pro mnoho žen tak bolestivé, že se uprostřed starostí o zdraví dětí, ošetřování a rehabilitace zdá, že ostatní otázky přestávají být důležité. Je opravdu možné se vážně bát kilogramů nabraných během těhotenství, když je dítě na jednotce intenzivní péče? A je vám smutno ze strií na hrudi? – vždyť jde teď hlavně o uchování mléka?

Ano, můžete a je to zcela normální. V tomto článku zveřejňujeme tři monology maminek nedonošených dětí – o jejich vzhledu, poporodních změnách a pokusech o změnu a přijetí sebe sama.

Mariam Poghosbekyan, Voroněž (dcera Nelly se narodila ve 31. týdnu těhotenství):

– Téma vzhledu a hlavně váhy pro mě vždy bylo bolestivé. Už před porodem jsem si hlídala jídelníček, váhu, snažila se cvičit. Nebyly to ale systematické studie. Začal jsem a skončil, chyběla mi motivace. Šest měsíců před otěhotněním jsme se s manželem rozhodli začít běhat a šest měsíců jsme pravidelně běhali 10 km denně. Začali jsme si všímat výsledků, přineslo to pozitivní emoce a spokojenost.

Změny na svém těle jsem si začala všímat v nejranější fázi těhotenství a nelíbily se mi. Kvůli hormonální nerovnováze jsem otekla, přibrala a objevilo se mi akné. Nelíbil se mi můj odraz v zrcadle a kategoricky jsem odmítl být fotografován. Cítil jsem se špatně jak fyzicky, tak psychicky. Už v těhotenství jsem plánovala, že hned po porodu začnu řešit problém s nadváhou, znovu běhám, začnu chodit na masáže a správně se stravovat. Čekání pro mě bylo těžké.

Porod byl ale předčasný a málo úspěšný, dítě bylo na hranici života a smrti, s nejistou prognózou a moje zaměření se přesunulo do této oblasti. V té době mi bylo úplně jedno, jak vypadám. První měsíce jsem jen brečela a modlila se, aby dcera žila a byla v našem případě co nejzdravější. Nutno ale podotknout, že díky stresu jsem zhubla a problém s váhou mě vůbec netrápil. Situace se zdravím a prognózou mé dcery se stabilizovala kolem konce prvního roku jejího života. V té době jsem už měla hluboké deprese a kila navíc, která mě kromě jiných problémů tížila.

Opravdu jsem se o sebe chtěl postarat, ale nemohl jsem v sobě najít morální ani fyzickou sílu. Zkoušel jsem si jít párkrát zaběhat, ale tyto pokusy selhaly, neměl jsem dost síly na dlouhé vzdálenosti, což způsobilo pokles mé motivace. Začarovaný kruh, ve kterém jsem se cítila jako veverka v kole.

Pomoc přišla z nečekaného místa. Můj přítel působil jako vnější podnět. Trvala na účasti na zkušební lekci pole dance. Její návrh se shodoval s mým přáním starat se o své tělo a šli jsme na zkušební lekci.

A nečekaně mě to vtáhlo dovnitř. Jednak proto, že jsem se na pár hodin odpojil od každodenních problémů a svých temných myšlenek a zcela se ponořil do procesu. Za druhé proto, že jsem se šťastnou náhodou dostal do skupiny, kde většina dívek byla zhruba na stejné fyzické úrovni a sociálním postavení. Byla to parta mladých maminek na mateřské dovolené, které měly stejné cíle jako já.

Tak se vyvíjela naše zájmová skupina a proces sportování přinesl nejen fyzické výsledky, ale také kompenzoval nedostatek komunikace. A když jsem viděl první výsledky v podobě zlepšení fyzické zdatnosti, zvládnutí nových triků a snížení čísel na váze, velmi mě to inspirovalo. Sport se tak stal nedílnou součástí mého života. Cvičení při depresi se stalo součástí terapie, protože každý ví, že fyzická aktivita produkuje hormon endorfin a my se stáváme šťastnějšími, a tedy spokojenějšími se sebou i se světem kolem nás.

Bylo těžké přijmout své nové já? Přijetí v klasickém slova smyslu se nekonalo, nesmířil jsem se se změnami a stále se snažím něco kompenzovat a zlepšovat. Možná. Tento proces nemá žádné omezení, protože nemládneme a s věkem, abyste si udrželi nejlepší kondici, byli aktivní a zdraví, musíte věnovat větší pozornost své stravě a cvičebnímu režimu. Východiskem pro to, abyste na sobě začali pracovat, ale vždy bude přijetí faktu, že jste se změnili, že vám tyto změny nevyhovují a chcete se dopracovat ke zlepšení fyzického i duševního těla. A jelikož je vše v těle propojeno, jedno bez druhého nejde.

V procesu změny musíte také hodně přijmout, například to, že jste vy, a nikdy se nestanete tou dívkou z obrázku, prostě proto, že jste jiní lidé.

Ale můžete udělat vše pro to, abyste se stali nejlepší verzí sebe sama. Myslím, že mým hlavním úspěchem je rozvoj disciplíny a neustálá motivace k fyzické aktivitě. Teď už vím, jak chtít a dělat a netrpět na gauči. Líbí se mi změny v zrcadle a ve vnímání vlastního těla. Ale být 100% spokojený s výsledkem znamená přestat. Ale nechci se zastavit, chci žít v pohybu, takže stále hledám nové příležitosti k rozvoji.

Ekaterina Mashkanova, Petrohrad (syn Misha se narodil ve 36. týdnu těhotenství) :

– Při prvním těhotenství jsem přibrala 30 kg a z toho mi zbylo jen 7 v porodnici. Bezprostředně po porodu jsem se nijak zvlášť nezajímala o to, jak vypadám – nebylo to prvořadé, moje hlavní obavy se týkaly mého syna. Ale už v porodnici jsem si říkala, že teď začnu běhat, chodit se synem tři hodiny denně a správně jíst. Ale když jsme byli propuštěni, doslova pár dní před Novým rokem 2020, někdy jsem nemohl ani vstát z postele a jít do kuchyně, natož ráno běhat – ke všemu jsem byl naprosto apatický. Čím více jsem se dívala do zrcadla, tím méně se mi můj vzhled líbil a tím více kilo jsem přibírala. Jedla jsem, abych se vyrovnala se svým utrpením, a kromě přebytečných kil se mi objevily otoky, kožní vyrážky, vypadávání vlasů a loupání nehtů, i když jsem se o sebe vždy starala. Snažil jsem se pravidelně držet diety, běhat maratony, které jsem vzdal asi týden po jejich začátku. Zároveň jsem si vynadal, když jsem neušel 15 tisíc kroků, nesnědl více než 1500 kalorií za den, nepotkal se s kamarádem v kavárně na chatu – jedním slovem překročil limity, které jsem si stanovil . Všechno dosáhlo bodu, odkud není návratu.

Nikoho jsem o pomoc nežádal. Jen jsem se na sebe v určité chvíli podívala do zrcadla a řekla si, že to už dál nejde, musím se okamžitě sebrat, postarat se o sebe – není možné takhle chodit a být smutný a trpět čas. Míše bylo v té době 10 měsíců. Šel jsem studovat, abych se stal peer konzultantem na „Právo na zázrak“ a přihlásil jsem se na lékařskou fakultu. Pomohlo mi to dostat se z deprese. Uvědomil jsem si, že v první řadě je potřeba udělat něco s hlavou, se svým psychickým stavem, změnit svůj postoj k životu – a pak změnit jídelníček, jít sportovat a tak dále.

Nejzajímavější je, že když jsem se o sebe začala starat, přestala jsem mít deprese, když jsem šla studovat, Mishův vývoj šel mnohem rychleji. I na obvyklou rehabilitaci reagoval úplně jinak. A uvědomil jsem si, že moje dítě velmi závisí na mé náladě a vitalitě. Šťastná matka znamená šťastné dítě – to nejsou jen slova.

Přestala jsem se nutit do přísných limitů, povolila jsem svou váhu a hodně jsem zhubla. Pravda, později jsem znovu otěhotněla, ale při druhém těhotenství jsem přibrala jen 8 kg. Navíc jsem se začala mít ráda i s váhou, kterou jsem stále nezhubla, a začala jsem se cítit sebevědoměji. Manžel začal říkat, že jsem se změnila. Kdybych předtím šel do obchodu a koupil si nějaké věci pro sebe, pak bych se později šel naštvat – vždyť jsem mohl Míšovi něco koupit nebo tyto peníze utratit za jeho rehabilitaci. Teď si koupím šaty a jsem spokojená. V zrcadle jsem se začala mít mnohem víc ráda.

Nyní, když jsem si prošla touto nelehkou zkušeností, bych maminkám v těžkých situacích poradila, aby vyhledaly pomoc psychologa. Kdysi, když mě napadla tato myšlenka, mi jeden z příbuzných řekl „co je to za nesmysl, to jsou všechno tvoje rozmary – nestalo se ti vůbec nic hrozného, ​​všichni jsou živí a relativně zdraví a ty jsi tady se svými depresemi, a “Tohle vůbec není deprese.” Nějak jsem se tehdy za tu myšlenku styděl. Pomyslel jsem si: “Vážně, nezvládnu to sám?” I když teď chápu, že mnoho žen je svými příbuznými nuceno si myslet, že psycholog je rozmar a jejich matky chodí ponořené do vlastních problémů. I když možná 1-2 návštěvy psychologa by mohly situaci změnit. I bez financí je dnes mnoho způsobů, jak získat kvalitní poradenství, například na horké lince nadace. A není na tom vůbec nic ostudného. Jakýkoli problém, který ve vás hlodá, je skvělým důvodem, proč jít k psychologovi a jen si promluvit, podělit se o své problémy s někým, kdo vás nezná. Myslím, že je to mnohem jednodušší, než sdílet s přáteli a rodinou.