Zernová Olga. Štěbetající kočka sedící na římse

Kočka je žvanil sedící na římse. . Protože to je povaha jevů a princip přežití. Někdy moje matka říká divné věci, ale já si je pamatuji. Máma také říká, že pokud jste se narodili ve sklepě, budete muset všeho dosáhnout sami. A abyste měli štěstí, musíte s tím začít co nejdříve. Hlavním štěstím, říká máma, je, že vás lidé přijmou do své rodiny. A čím mladší budete, tím ochotnější to budou dělat. Povaha tohoto jevu (opět!) je taková, že všechna miminka jsou velmi roztomilá. To je pro ně stále první princip přežití. Jen velmi málo lidí, říká matka, dokáže projít kolem osamělého malého kotěte, aniž by mu to bylo líto. Proto je tak důležité vydat se do velkého světa. A vyrazili jsme. Abych byl upřímný, zpočátku se mi zdálo, že velký svět silně páchne odpadky. Ale máma říkala, že je to proto, že jsme tím žili. Ale jsou i jiná místa, řekla máma. Hlavní je vynaložit úsilí a pokusit se tam dostat. Ale někdy, řekla máma smutně, ti může dojít energie a na ta „jiná místa“ se nedostaneš. Příliš mnoho žadatelů. Pak jsem se podíval za roh, abych se podíval na „jiná místa“ a uviděl dívku, chlapce a jejich matku, jak vyhazují odpadky. Dívka už byla velmi krásná a chlapec byl nemotorný a vysoký, dokonce vyšší než jeho matka. Ale moje matka vždy říkala, že při dobré výživě, pozornosti a správné péči jsou samci vždy větší než samice a já, když budu mít štěstí, vyrostu mnohem větší než ona. A myslel jsem si, že tato rodina má pravděpodobně dobrou výživu a správnou péči. A když teď udělám všechno, jak mi maminka řekla, tak budu mít štěstí. A mamka říkala, že kluci jsou moc zvědaví a určitě vylezou, aby viděli, kdo se tam hýbe a šustí. Pravda, dodala moje matka, nemůžete s nimi počítat. Protože i kluci mají matku a ta o všem rozhoduje. A když svému klukovi řekne, aby mě vzal zpátky tam, odkud mě dostal, skončím znovu v koši. Ale teď na mě máma zatlačila a řekla, že chlapec a dívka jsou již u své matky, a to je moje šance. Vyvalil jsem se u jejich nohou a ten kluk mě okamžitě popadl. Dívka viděla, co chlapec popadl, a chtěla to také. A začali se mnou třást a dívali se na mě. Pak jsem si vzpomněl, že moje matka řekla, že bych to měl zkusit, a začal jsem to zkoušet: otevřel jsem zavřené modré oči a mňoukal. Pak mě chlapec a dívka začali strkat své matce pod nos a říkat: “Podívej se na mě!” Podívejte se na tohle! Máma se podívala. A ona řekla: „Hladová. Ale právě jsme vzali Váňu! “Dvě kočky jsou blázinec!” A vzali mě do blázince. Když mě přivedli, uviděl jsem Váňu. Je stejný jako já, jen jeho oblek je šedý s černými pruhy. A moje matka mi dala černý oblek a bílé ponožky. První to zkusil Váňa, který měl štěstí o něco dříve, a tak se rozhodl mě porazit. A porazil ho. Ale máma řekla Váňovi, že teď tu budu bydlet i já, a přinesla dvě misky. Váňa viděl, že jsou tam dvě misky a uklidnil se. Maminka nasypala do misek křupavé oblázky a přidala něco měkkého z pěkné sklenice. Všechno mi chutnalo a jedl jsem tak moc, že ​​jsem usnul. A když jsem se probudil, uvědomil jsem si, že ležím na gauči a tohle nebyl sen. Co děláme ráno Ráno skočíme s Váňou po mámě, aby se probudila a poskytla nám správnou výživu a péči. Máma také vyskočí a začne mňoukat. Pravda, zní jí to divně – “Potvory!” “Příšerky!” Pak jí s Vanyou pomáháme a také mňoukáme a ukazujeme jí, jak se to má správně dělat. Ale celkově jí to jde skvěle! Hlasitější než Vanya a já. Po mňoukání maminka vytáhne jídlo a poskytne jim naše misky. Pak vleze zpět do postele a říká: “To je šílené!” Ale podle mého názoru to není blázinec. A normální dům. Teplý. Nevím jak máma, ale Vanya a já jsme měli rozhodně štěstí. Kníratý vůz. Jednoho dne jsme s Váňou seděli na okně a viděli jsme podivné auto. Měla vodní knír. Jezdila a zalévala vše kolem. A když přestala, knír zmizel. Vtáhla je dovnitř, no, stejně jako jsme s Váňou zatáhli drápy. řekla Váňa; – Podívej, stáhl jsem si knírek? – a začal se snažit. řekl jsem; – Ne, ne. Ale nevěřil mi a běžel k zrcadlu. Taky jsem běžel. A svíjeli jsme se dlouho, ale knír se stále nestahoval. Drápy jsou vítány, ale vousky ne! Máma a její slova. Máma, kluk, holka, Váňa a já bydlíme ve velkém starém domě, kousek od smetiště, kde jsem se narodil. Tady, jak jsem viděl, jsou všechny domy takové a je tu spousta odpadků. Ale máma dává všemu krásná jména. Domům říká „ruiny“, smetišti „sanitární zóna“ a bytu, kde bydlíme, dlouhým slovem (pamatuji si to) – „zatracený obecní byt“. Ale máme hodně velká okna a můžeme se dívat, jak chceme, na ruiny a ulici, která se nazývá ještě delším slovem (sotva jsem si to zapamatoval) – “Government Highway” V létě jsou okna vždy dokořán a my na nich s Váňou sedíme celý den a díváme se na Government Highway. Máma a šišky. To nejzajímavější začíná v létě ve čtvrtek. Mámě se to taky líbí, protože se raduje a křičí: – Páni! Šišky jsou unavené a chybí jim dači. Začalo! A hned to začíná! Zpočátku se na ulici neustále pískalo. Dělají to speciální lidé, kteří jsou oblečeni stejně. Je jich hodně a i z výšky vidíme s Váňou, že se jim dostává správné výživy. Pak kolem projede chytré auto s jasnými světly. Umí mňoukat, výt, kvákat a vydávat podivné zvuky – sotva jsem je rozpoznal, ale pamatoval jsem si je – “Kam jdeš?” To proto, aby všichni ostatní lidé a auta zmrzli a nepřekáželi bigbítům okupujícím jejich vládní dálnici. Poté kolem projede auto s kužely, nebo dokonce dva. A tak se jezdí a jezdí až do večera. Máma už to nevydrží a práskne okny. Ale Vanya a já stále slyšíme a vidíme všechno. Navíc ti velcí, kteří si ve čtvrtek nestihli ujít dači, vstávají v pátek brzy a spěchají pod našimi okny se stejnou parádou. Tvář mé matky je nějak zvláštní a já nechápu, jestli se jí to líbí nebo ne. Váně a mně se to líbí, koukáme, protože se vrátí až v pondělí. Šišky jsem nikdy neviděl. Ale když jsme také dorazili k dači (o tom vám povím později), matka mi je ukázala. Překvapilo mě – co je na nich tak zvláštního? Vyhodili jsme je s Váňou do vzduchu a honili jsme je po zemi. A moje matka je sbírala a s nějakým zvláštním výrazem ve tváři je házela do ohně a říkala, že šišek je z nějakého důvodu každým rokem víc a víc. Obecně jsem pochopil, že máma nemá ráda šišky. Noční vládní dálnice. Na vládní dálnici je také v noci co vidět. Za krásných letních nocí, kdy mají všichni otevřená okna, ji opravují. Přes den to nemůžete udělat – musíte na tom jezdit! “No, samozřejmě,” říká máma, “vládní dálnice!” — a zvedne ukazováček. — Je třeba to opravit! Nekonečný! Nedej bože, boule nebo deprese! Ona se zraní, má drahá! Jak pak budu sedět? A musíte přemýšlet! – Máma je velmi starostlivá. A já a Vanya se běžíme podívat. Přijíždí spousta podivných aut. Jeden z nich piluje cestu a my s Váňou natočíme uši dozadu, protože je to příliš hlasité. Další, následuje ji, s cinkavým zvukem spustí železnou lopatu, jede a vesluje. Třetí přinese kameny, zvedne záda a s rachotem je naskládá na hromádky a čtvrtá je úhledně uspořádá. A po silnici, kolem aut, chodí lidé s lopatami a vykřikují slova. Máma vyskočí z postele a také začne křičet tato slova. A stejná slova znají i matky ostatních koček sedících na jiných oknech. Nemohu na ně přijít. A když mámě dojdou slova, začne házet jablka. “Protože,” říká máma, “nemám sílu!” A uvědomil jsem si, že tam jsou jablka. Matky koček z jiných oken také házejí různé věci, co mají. Ale lidé s lopatami a stroji dělají cestu až do rána. Váňa a já milujeme Government Highway, je co obdivovat. Mluvím s vámi příliš dlouho a jsem unavený.